Ročník 47

Wabi Daněk

1:Nás bCylo sedm romantiků nGmetušících, žGm7e se všechno mCění,
a stačilo pár okamžiků, pGmatnáct let, to vlGm7astně tolik nCení,
však sAmotva pátek odhoukaj', to pEmomyšlení každýho z nás svDmádí:F G7 
svý tCělo sádlem obalený nGmapasovat dGm7o maskáčů z mlCádí.
2:Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby,
jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí,
zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,
a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.
3:Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,
a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,
text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,
tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.
4:A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,
každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,
/: ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ... :/
Pro vytváření playlistu se prosím nejprve přihlašte
Datum vytvoření :2013-12-20T20:27:01.945+00:00
Výsledky hledání: